Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po niečo vyše roku sa opäť ozývajú ponuré zlovestné zvuky z prešovského čierneho močiara s názvom MERGED IN ABYSS. Ten svoje výpary do sveta púšťa s kadenciou čo rok, to nový album, popri tom sa zvezie aj nejaká tá kratšia nahrávka, impozantné na tvorcu, ktorý účinkuje hneď v niekoľkých skupinách či projektoch. Väčšinou sa točia okolo black metalu, richtuje sa však aj vec s názvom SIK SALVATION, ktorá by mohla potešiť staré uši naklonené švédskemu deathmetalovému rachoteniu, pretože Nullus, o ktorom je reč, je určite nielen pracovitý, ale aj talentovaný.
Prvou novinkou u MERGED IN ABYSS je, že Nullus tam nepochybne stále vládne, nie je však už na všetko sám. S basgitarou sa jeho hlas temnoty odhodlal posilniť Exanim, ktorý takto možnosť živého hrania priblížil viac k realite, posilnil zvuk kapely a v neposlednom rade sa jeho doterajšie blackmetalové skúsenosti konečne dočkali zúročenia na nahrávke. Tou je štedrá, vyše 50-minútová nálož, ktorá okrem deviatich nových kompozícií prináša aj materiál z EP „I Am The Universe“, vydaného minulý rok u Neptunových Necroeucharist Productions na kazete a v digitálnej forme.
Pri recenzii predošlého albumu som spomenul, že za rok sa nejaký veľký štýlový vývoj očakávať nedá, Nullus však dokazuje, že to predsa len ide. Miesto nejakého hľadania nových ciest pre už dosť starý žáner však kormidlo otáča naspäť v čase. Prvý album bol v duchu ponurého black/death metalu, druhý ctil blackmetalové kulty rokov 1991 – 1995, možno aj neskoršie, ale hlavne tie hrubozrnné s atmosférou maľovanou zlostnými ťahmi širokého štetca namočeného do smoly. Estetika žánru orezaná na kosť a podstatu, so zodpovedajúcim grafickým vyjadrením hudobného obsahu.
V „novej ére“ sa MERGED IN ABYSS s odhodlaním a nadšením preborili až do 80. rokov. Tak hlboko, že miestami niektoré pasáže znejú tak, ako by možno zneli VENOM a CELTIC FROST, ak by sa do black metalu ponorili aj s využitím atribútov kultu, ktorého vplyv v zásade naštartoval výbuch čierneho kovu datovateľný hádam už prvými nahrávkami MAYHEM a celkom iste ich „De Mysteriis...“. Mám na mysli BATHORY z čias „The Return“ až „Under The Sign...“, možno „Blood Fire Death“. Záhrobný úvod albumu v duchu „Call From The Grave“ nasledovaný „attilovskými“ vokálnymi zlobami, ktoré sa v priebehu albumu neraz zopakujú, to vám vlastne hneď na začiatku načrtne, čo sa bude diať.
Surový black metal zo studenej vlhkej podzemnej kobky, vôbec nie rýchly, naopak, pomalé tempá a krepčenie okolo kotla s klokotajúcim čarodejníckym odvarom, ktorého ingrediencie poznať radšej nechcete, to je to, o čo tu kráča. K tomu z času na čas náklep, ktorý nahrávku zachraňuje od možného pádu do stereotypu a pridáva jej na dramatickosti i útočnosti. (Môžete si tu predstaviť napríklad zúrenie takej „Equimanthorn“.) S jednoduchými prostriedkami tu tvorcovia dosahujú pôsobivú a veľmi autentickú atmosféru. Vzorový starý black metal, ktorý si občas dovolí mayhemovsky teatrálnejší moment a až na síce tradície ctiaci, ale tentokrát kvalitný zvuk (lebo je rok 2021 a aj BM znenie sa dá „sprasiť“ profesionálne) taký, aký by pred 30 rokmi nechal za sebou nejeden „kult“.
Vtedy sa ale nemohol udiať cca z dvoch dôvodov, žáner si ledva budoval svoju novú tvár a na hlavnú postavu MERGED IN ABYSS si svet ešte niekoľko rokov musel počkať. Aj po tridsiatich rokoch však môže vzniknúť album blackmetalový po hudobnej i textovej stránke, odkazujúci na prapočiatky a esteticky dotiahnutý. K MIA už tradične patrí strohé, ale pôsobivé grafické vyhotovenie bookletu, prosté nejakej prvoplánovej či klišéovitej bombastickosti, a bez ohľadu na heslo „metal klišé miluje!“ sa dá jedine oceniť, že si kapela svoju originalitu buduje aj po tejto stránke a ide jej to.
Takmer všetko na tomto albume sme počuli cca v rokoch 1984 – 1993. Starých duchov však MERGED IN ABYSS v novej ére vyvolávajú bravúrne.
7,5 / 10
Skladby
1. The Act of Dawnfall
2. The Devil's Prey
3. Initiate the Wretches
4. Skyless
5. Red Claws
6. Bloodfeast
7. And None Shall See...
8. Visions of a New World
9. The New Era
10. I Am the Universe!
11. Always Ready to Fuck
12. True Way (XXIV-XII cover)
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.